Otázka 1: Co je nejvyšším cílem člověka?
Odpověď: Nejvyšším cílem člověka je oslavit Boha a věčně se z něj radovat.

Otázka 2: Co je tvým jediným potěšením v životě i ve smrti?
Odpověď: Mým jediným potěšením v životě i ve smrti je, že nejsem sám svůj, ale tělem i duší náležím svému věrnému Spasiteli Ježíši Kristu.

Ozvěny těchto prohlášení, která otevírají Westminsterský a Heidelberský katechismus, zaznívají v mnoha našich dnešních vyznáních víry. Slýcháme je z kázání a čteme v knihách, přičemž většina lidí vůbec nezná zdroj těchto vyznání ani je nikdy nememorovala jako součást katechizmů, z nichž jsou citována.

Mnohé dnešní církve či křesťanské organizace publikují všelijaká svá „vyznání víry“. V minulosti bývalo běžné, že se od takových textů očekávalo tak bohaté biblické zakotvení a tak pečlivá a promyšlená formulace, že bývaly užívány k tomu, aby se je lidé učili zpaměti k prohlubování a rozvíjení své křesťanské víry. Bývaly psány ve formě otázek o odpovědí a říkalo se jim „katechismus“ (z řeckého slova „katechein“, které v podstatě znamená "učit (se) ústně“). Heidelberský katechismus z roku 1563 a Westminsterský Kratší a Delší katechismus (1648) patří k nejznámějším, a dodnes slouží jako doktrinální standard pro mnohé církve na světě.

Ztracené umění katecheze

Dnes je umění katecheze, zejména mezi dospělými, téměř úplně zapomenuto. Moderní učednické programy se soustřeďují na praktiky jako studium Bible, modlitba, obecenství a evangelizace, když však přijde na teologii (doctrine), bývají často velmi povrchní. Klasické katechismy naopak své studenty provedly Apoštolským vyznáním, Desaterem i Modlitbou Páně – nabízely promyšlenou vyváženost mezi biblickou teologií, praktickou etikou i duchovním prožíváním. Navíc, katechetická disciplína memorování (tedy učení se nazpaměť opakováním) usnadňovala ukotvení textu hlouběji v srdci studenta a napomáhala, aby si přirozeným způsobem osvojil „doslovnější“ podobu toho, co mu bylo předkládáno, což bývá někdy problémem právě u modernějších učednických kurzů.

A konečně, učení se formou otázek a odpovědí přímo navádí učitele a jeho studenty k přirozenému dialogickému, interaktivnímu procesu učení. Zkrátka, „katechismové“ vyučování je méně individualistické a více komunitní. Rodiče mohou takto učit a cvičit své děti. Církevní vedoucí mohou vyučovat nově obrácené některé verzi kratšího katechismu, nové vedoucí pak zasvěcovat do některé rozšířenější a hlubší verze. Díky biblické bohatosti svých textů mohou být katechismové otázky a odpovědi snadno integrovány do společné církevní bohoslužby, kdy jejich prostřednictvím může shromážděná církev vyznávat svou víru či odpovídat Bohu svou chválou.

Protože jsme ztratili umění učit se z katechismů, často platí, že „povrchní postřehy o pravdě, mlhavé představy o Bohu a zbožnosti a naivní nepromyšlenost v mnoha životních otázkách, to vše bývá znakem mnoha evangelikálních sborů dneška…“ (Grounded in the Gospel: Building Believers the Old-Fashioned Way, Gary Parrett a J. I. Packer, 2010.)

Proč psát nový katechismus?

Existují mnohé tradiční, vynikající a časem prověřené katechismy. Proč vynakládat takové úsilí a pokoušet se sepisovat nový? Kdo se dnes do něčeho takového pouští, může se setkat s podezřívavostí ohledně svých motivů. Nicméně, většina lidí si vůbec neuvědomuje, že dříve katechismy prostě také pořád průběžně vznikaly – bylo považováno za normální, ba dokonce důležité a potřebné, aby na nich církve pracovaly pro svůj vlastní užitek a potřebu, které se také v čase vyvíjela. Původní Anglikánská Book of Common Prayer obsahuje i katechismus. Luterské církve užívají Lutherův Větší katechismus a Menší katechismus z roku 1529. Skotské církve, třebaže měly Ženevský katechismus (1541) a Heidelberský katechismus (1563), začaly vytvářet a posléze užívat Craigův katechismus (1581), Duncanův Latinský katechismus (1595), a Nový katechismus (1644), než konečně přijaly za svůj Westminsterský katechismus.

Puritánský pastor Richard Baxter, který žil v 17. století v městě Kidderminster, nebyl výjimkou. Měl v úmyslu systematicky trénovat otce jako hlavy rodin, aby byli schopni vést ve víře své rodiny a domácnosti. Proto sepsal svůj vlastní Family Catechism, který byl přizpůsoben schopnostem a potřebám jeho lidí a který vnášel biblické pohledy do mnoha záležitostí, s nimiž se lidé tehdejší doby potýkali.

Katechismy bývaly psány ke třem hlavním účelům:

Především, měly přinést ucelený a srozumitelný výklad evangelia. A to nejen, aby jasně vyložily, co evangelium je, ale také aby položily základní kameny, na kterých evangelium spočívá, jako je biblické učení o Bohu, lidské přirozenosti, hříchu, a tak podobně.

Druhým cílem bylo provést tento výklad tak, aby hereze, omyly a falešné rysy víry, obsažené v okolní kultuře, byly jasně odhaleny a překonány.

Třetím a nejvíce pastoračním cílem byla formace lidí, utváření odlišné kultury, která odráží podobu Krista nejen v individuálním lidském charakteru, ale také v komunitním životě církve.

Podíváme-li se na sebe, tyto tři účely nám naznačují, proč by měly být i dnes sepisovány nové katechismy. Zatímco náš výklad učení evangelia musí být v souladu se staršími katechismy, které jsou věrné Božímu Slovu, změny okolní kultury vytvářejí novou situaci, na kterou musíme nově reagovat, vystavují lidi novým pokušením, omylům a výzvám, pro které musí být lidé ve světle evangelia nově vybaveni, aby jim odpovídali a čelili jim.

Společný katechismus pro dospělé i děti

New City Catechism se skládá z pouhých 52 otázek a odpovědí (Heidelberský jich měl 129 a Westminsterský kratší 107). To znamená jedna otázka a odpověď na každý týden roku, což umožňuje snadněji výuku zařadit do sborového kalendáře a činí to projekt dosažitelný i pro lidi s plnými diáři a náročnými povinnostmi. Je koncipován společně pro dospělé i děti. Jinými slovy, stejné otázky jsou pokládány dospělým i dětem, a dětská odpověď je vždy částí odpovědi dospělých. To znamená, že rodiče se mohou učit s dětmi společně, neb otázka je stejná, a kratší dětská odpověď je obsažena v delší verzi, což je odlišeno barvou písma.

Náš katechismus vychází z Calvinova Ženevského katechismu, Westminsterského a především z Heidelberského katechismu, těží z bohatství a rozmanitosti největších a nejvlivnějších reformačních vyznavačských textů. Je naší nadějí, že to bude motivovat lidi, aby se sami ponořit do historických katechismů a pokračovali v katechetickém procesu po celou dobu svého života.

Biblická inspirace

V listu Galatským apoštol Pavel píše: „Ten, kdo je vyučován ve slovu, nechť se sdílí ve všech dobrých věcech s tím, kdo vyučuje“ (Gal 6,6). Řecký výraz pro „toho, kdo je vyučován“, je katechumenos, tedy ten, kdo přijímá katechezi, vyučování. Pavel tedy mluví o celku křesťanské nauky („katechismu“), který byl vyučován instruktorem či učitelem – „katechetou“. „Všechny dobré věci“, které Pavel zmiňuje, pravděpodobně zahrnovaly také finanční podporu. Pojem „koinonia“, který znamená sdílet, mít obecenství, tak nabývá mnohem bohatšího významu. Plat, který dostává křesťanský učitel, není jen obyčejnou mzdou, ale je součástí „obecenství“. Katecheze tedy není jen jednou z mnoha služeb, za které platíme, ale má být obecenstvím a vzájemným sdílením darů Božích.

Podaří-li se nám v našich sborech obnovit toto biblické chápání vyučování, zakusíme brzy, jak v nás „přebývá Slovo v celém svém bohatství“ (Kol 3,16), protože biblická katecheze (tedy vyučování v obecenství) napomůže, aby pravda přebývala hluboko v našich srdcích a učili jsme se tak znovu přemýšlet v biblických kategoriích.

* * *

Když byl náš syn Jonathan ještě malý, začali jsme jej spolu s mou ženou Kathy vyučovat podle dětského katechismu. Zpočátku jsme se omezili na pouhé první tři otázky.

Otázka: Kdo tě stvořil?
Odpověď: Bůh

Otázka: Co ještě Bůh stvořil?
Odpověď: Bůh stvořil všechny věci.

Otázka: Proč Bůh stvořil tebe a všechny věci?
Odpověď: Pro svou slávu.

Jednoho dne Kathy svěřila Jonathana chůvě. Během dopoledne si chůva všimla, že Jonathan sedí a zamyšleně kouká z okna. „O čem přemýšlíš?“, zeptala se. „O Bohu“, odvětil. Překvapená chůva se zeptala: „A na co o Bohu myslíš?“. Jonathan se na ní podíval a řekl: „Jak stvořil všechny věci pro svou vlastní slávu“. Chůvě to vyrazilo dech: mám v péči duchovního velikána! Malý chlapec hledí z okna a rozjímá o Boží slávě ve stvoření!

Ve skutečnosti se stalo to, že její otázka rozezněla cosi, co měl Jonathan uloženo hluboko v srdci. Odpověděl slovy katechismu. Samozřejmě v té době Jonathan neměl žádnou jasnou představu, co „Boží sláva“ znamená. Ale ten koncept, ty biblické pojmy už měl ve svém srdci a ve své duši, uložené a připravené, aby se ve svůj čas propojily s novými postřehy, novým vyučováním a novými zkušenostmi.

Archibald Alexander, theolog z Princetonu, napsal, že takové vyučování je jako dřevo v krbu. Bez ohně – bez Ducha svatého – dřevo samo o sobě nevydá žádný plamen. Ale bez připraveného paliva, bez předem nashromážděného a nachystaného dřeva – také nebude žádný oheň. A to je přesně to, co děláme při výuce katechismu. Vybíráme, shromažďujeme a připravujeme dřevo na oheň.

Timothy Keller, říjen 2012