Co Bůh žádá v prvním, druhém a třetím přikázání?

Komentář

V prvním přikázání Bůh požaduje, abych se vyvaroval a vyhýbal veškerému modlářství, všemu čarování a věštění, pověrám a také vzývání svatých nebo jiných stvořených bytostí, a to proto, abych neztratil spasení a požehnání své duše. Místo toho mám správně poznávat jediného pravého Boha, jemu samému mám důvěřovat a od něho samotného očekávat ve vší pokoře a trpělivosti vše dobré. Boha samotného mám z celého srdce milovat, mít v bázni a uctívat, takže bych se spíše vzdal všech stvořených bytostí, než abych v nejmenším jednal proti jeho vůli.
(Heidelberský katechismus. Křesťanské učení ve 120 otázkách a odpovědích, LP 1562; nově vydáno: Návrat domů, Praha 2013; otázka 94)

Lidé mnohdy říkají: „Představuji si Boha jako…“ a pak nám popíšou svou představu Boha, jakého by chtěli uctívat. My si ale nemůžeme vytvořit nějakou vlastní pohodlnou nebo „politicky korektní“ představu Boha a uctívat ji. To by bylo modlářství. Uctívání Boha musí být založeno na Písmu, ne na našich názorech na Boha. „Ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili“ (J 4, 23). „Uctívat v pravdě“ znamená uctívat Boha, jak je skutečně v Bibli zjeven.
(Rick Warren: Proč jsme vůbec tady?, Návrat domů, Praha 2005, str. 83)

Musíme si všímat následujících tří věcí: zaprvé, ať si naše mysl o Bohu pomyslí cokoli, ať náš jazyk cokoli vysloví, mělo by to vždy vonět jeho vznešeností, lahodit ušlechtilostí jeho svatého jména a vposledu sloužit k oslavě jeho velikosti. Zadruhé, neměli bychom nerozvážně nebo nepříhodně zneužívat jeho svaté Slovo, buď kvůli své vlastní ctižádosti, nebo chtivosti, nebo kvůli pobavení, ale (…) má být mezi námi ve velké úctě a vážnosti. A nakonec, neměli bychom hanobit Boží skutky nebo se od nich odvracet, jak to bídní lidé mívají ve zvyku, ale cokoli rozpoznáme, že on učinil, měli bychom o tom hovořit s chválou a s ohledem na jeho moudrost, spravedlnost a dobrotu. Toto vše znamená posvěcovat jeho jméno.
(Jan Kalvín: Instituce křesťanského náboženství, LP 1936)

Lidské bytosti mají sklon vytvářet si smyšlené bohy, ve které se snadno věří, bohy, kteří vyhovují jejich vlastnímu životnímu stylu a hříšné povaze (Ř 1, 21 – 25). To je jeden ze znaků falešného náboženství. Někteří křesťané dokonce upadají do léčky, která spočívá v tom, že ignorují Boží zjevení sebe samého a začínají si vytvářet pojem Boha, který více odpovídá jejich osobnímu rozmaru, než Bibli. Naším pravým zdrojem je Bible. Umožňuje nám vědět, že Bůh existuje a jaký je.
(Stanley M. Horton a kolektiv: Systematická teologie, Křesťanský život, Albrechtice 2001, str. 123)