Co se stane s těmi, kteří se až do dne své smrti nepřipojili vírou ke Kristu?

Komentář

Sejde-li člověk z tohoto světa v hříších, bez pokání a bez víry, duše jeho po smrti do pekla se dostává. (…) V den soudný sobě přísný ortel soudce živých i mrtvých uslyší: Jděte ode mě zlořečení do ohně věčného, který jest připraven ďáblu i jeho andělům (Mt 25, 41).
(Bratrské vyznání aneb počet z víry, učení a náboženství Jednoty Bratří českých, LP 1535)

Podle biblického výkladu se hříchem vydělujeme z přítomností Boha, zdroje veškeré radosti a v podstatě i vší lásky, moudrosti či čehokoliv dobrého. Vzhledem k tomu, že jsme byli původně stvořeni pro život v Boží přítomnosti, může se nám dařit, můžeme prosperovat a můžeme dosáhnout naplnění svých nejvyšších potenciálů jedině před jeho tváří. Pokud bychom jeho přítomnost beze zbytku ztratili, bylo by to peklo – ztratili bychom schopnost dávat a přijímat lásku a radost.
Běžným biblickým symbolem pekla je oheň. Oheň dezintegruje, působí rozpad. Rozpad duše, v jehož důsledku se vytváří sebestřednost, můžeme pozorovat dokonce už i v tomto životě. Víme, jak sobectví a zahleděnost do vlastní osoby vedou k bolestné zatrpklosti, nesnesitelné závisti, ochromující úzkosti, paranoidním myšlenkám a k je provázejícímu popírání a zkreslování určitých skutečností. Zeptejme se: „Co když smrtí náš život nekončí, ale bude věčně pokračovat ve spirituální formě?“ Peklo pak představuje trajektorii duše pohroužené do sebe samotné, žijící sebestředný život, který trvá dál a dál na věky věků. (…) Stručně a jednoduše řečeno, peklo je svobodně a odděleně od boha zvolená identita, jejíž dráha míří do věčnosti.
(Timothy Keller: Proč Bůh? Rozumové důvody pro víru v Boha ve věku skepticismu, Triton, Praha 2011, str. 108 - 109)