Jaký musí být Zachránce, aby nás přivedl zpět k Bohu?

Komentář

Vtělením se Bůh spojil s lidskou existencí a pohyboval se v čase a prostoru jako náš lidský společník. Pavel označil Ježíše za posledního či druhého Adama (Ř 5, 12; 1. K 15, 22.47), prostřednictvím kterého je obnoven stav v Edenu; je zde znovu člověk, který stojí před Bohem v plném lidství bez hříchu, opravdovém lidství, jimž jsme měli být.
(Bruce Milne: Poznejte pravdu. Průvodce křesťanskou vírou; Návrat domů, Praha 1999, str. 118)

„Proč musel Ježíš zemřít? To nám nemohl Bůh prostě odpustit?“ Tak se ptají mnozí. (…) Odpuštění ale přece znamená, že vezmeme náklady na zahlazení škod způsobených provinilcem sami na sebe a v zájmu provinilcovy obnovy a změny rozšíříme svoji lásku i na něho. Odpuštění znamená, že dluh za hřích vstřebáme sami do sebe. Každý, kdo odpustí velké zlo, dojde skrze smrt ke vzkříšení, prožívá hřeby, krev, pot a slzy.
Dittrich Bonhoeffer výstižně řekl, že každý, kdo někomu odpouští, nese na svých bedrech jeho hříchy. Na kříži učinil Bůh viditelně a v nekonečně větším měřítku to, co musí udělat každý odpouštějící člověk. Zdůraznil bych ovšem, že naše odpuštění funguje tímto způsobem proto, že jako lidé nevyhnutelně reflektujeme obraz svého Stvořitele. Proto by nás nemělo překvapovat zjištění, že je-li pro nás jedinou cestou, jak zvítězit nad zlem, prožití strastnosti odpuštění, že to o to víc bude platit pro Boha, jehož nadšený zápal porazit zlo a láskyplná touha odpustit jsou nekonečně větší než touhy naše.
(Timothy Keller: Proč Bůh? Rozumové důvody pro víru v Boha ve věku skepticismu; Triton, Praha 2011; str. 224)