Je nějaká cesta jak uniknout tomuto spravedlivému Božímu soudu a navrátit se zpět do Boží přízně?
Iz 53, 10 – 11
Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se tím, co zakusil. „Můj spravedlivý služebník získá spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme.
Video
bude dodáno
Komentář
Poznáme, čemu se máme ze zákona naučiti: že totiž Bůh je naším Stvořitelem, Pánem a Otcem; z toho důvodu že jsme povinni prokazovat mu slávu, čest a lásku; a poněvadž nikdo z nás neplní svých povinností, zasluhujeme všichni zlořečení, odsouzení a nakonec věčné smrti; že tedy musíme hledat jinou cestu spasení než je cesta spravedlnosti z vlastních skutků. Tou cestou je odpuštění hříchů.
(Jan Kalvín: Instituce křesťanského náboženství, LP 1936)
Prorok Izajáš píše, že náš Mesiáš přijde zachránit „se svou (Boží) odplatou“ (IZ 35, 4 - 6). Ježíš ale nikoho netrestá. Netasí meč. Neuplatňuje moc, ale vzdává se jí. Neujímá se vlády nad světem, ale slouží mu. O jakou Boží odplatu tedy jde? Odpověď zní, že Ježíš nepřišel, aby Boží odplatu přinesl, ale nesl. Na kříži se s námi naprosto ztotožnil. Na kříži bylo Boží Dítě zavrženo, odehnáno od stolu bez jediného drobečku, aby mohli být přivedeni a adoptováni ti z nás, kdo nejsou Božími dětmi. Jinými slovy: Dítě se muselo stát psem, abychom se my mohli stát syny a dcerami a posadit se ke stolu. A protože se s námi Ježíš takto ztotožnil, víme už, proč se k němu můžeme přiblížit. Syn se stal psem, abychom my psi mohli být pozvání ke stolu. On oněměl, aby se nám rozvázal jazyk a mohli jsme ho nazývat Králem.
(Timothy Keller: Králův kříž. Život Ježíše a příběh světa; Biblion, Praha 20;2; str. 112)
Bible zjevuje Boha, který zachraňuje, Boha, který vykupuje. (…) Příběh vykoupení se odehrává na pozadí Božího charakteru a přirozenosti lidských tvorů. Skutečnost, že všichni lidé potřebují Spasitele a že se nemohou zachránit sami, staví Bible nade vší pochybnost. Od pokusu prvního páru zakrýt svou nahotu a ve strachu se ukrýt před Bohem (Gn 3) i od první zlobné vzpoury a vraždy (Gn 4) až po závěrečný vzpurný pokus o změření Božích záměrů (Zj 20) Bible představuje jedinou dlouhou litanii zkažených postojů a vědomého hřešení lidstva. (…) Bůh se ohnivým sloupem a oblakem, sinajským hřímáním a temnotou, jakož i zavedením obětního systému se všemi příkazy a zákazy snažil zajistit, aby lidé pochopili, že mezi ním a jimi zeje propast, kterou může překlenout jen on sám. Občas je možná únavné pročítat všechny podrobnosti o tom, koho, kdy a jak Bůh žádal a přijímal. Jaký význam to může mít pro nás, kteří žijeme v éře Nové smlouvy? Možná, že Bůh nám všem říká: „Chcete-li se přiblížit ke mně, musí to být podle mých podmínek. Nemáte žádné právo vynalézat vlastní způsoby.“ Nádab a Abihú to zjistili rychle (Lv 10, 1 – 2; Nu 3, 4) a s nimi všechen Izrael. Není zkušenost Ananiáše a Safiry (Sk 15, 1 – 11) obdobným příkladem? Bůh nedopustí žádné hrátky s tím, co vyžaduje jeho svatost.
(Stanley M. Horton a kolektiv: Systematická teologie, Křesťanský život, Albrechtice 2001, str. 342)