Což nás Bůh stvořil neschopné dodržet zákon?

Komentář

O stavu nevinnosti věříme, že Pán Bůh člověka k obrazu a podobenství svému stvořil, milostí svou ozdobil, spravedlnost v ducha, duši i tělo vliv tak ho svatého, nevinného, moudrého, nesmrtelného za rozkošný chrám Duchu svatému určil, aby v rozumu, paměti, vůli, snažnostech a činech plný světla řádu byl k chvále jeho (Ef 1, 12). A přidal ke všemu tomu nejvyšší stupeň darů, vůli tak svobodnou, aby od žádného k ničemu nucen nejsa (jakožto pán všech tvorů) činiti mohl, co by chtěl. (…) Když první člověk svobody té od Boha propůjčené zle užil, zákon spravedlnosti opustil, zápověď Boží přestoupil, ne Bohu a Slovu jeho, ale ďáblu a slovům lži uvěřil, tím čest víru, poslušenství z boha na ďábla přenesl, tím stav nevinnosti sobě i potomkům svým zmrhal, milost Boží a k obrazu Božímu dary přistvořené potratil, poskvrnil a jako čisté víno jedem lítým sprznil a skrze to v hřích a smrt upadnul, všecky časné i věčné pokuty na sebe a rodinu svou uvalil.
Původ tedy všeho zlého v lidském pokolení jest předně ďábel, pokušitel a lhář, vražedník svůj i náš od počátku (J 8, 44), potom člověk sám, svobodně vůle své ne k dobrému, ale ke zlému užívající (Ř 5, 12).
(Bratrské vyznání aneb počet z víry, učení a náboženství Jednoty Bratří českých, LP 1535, čl. IV, 2-5)

V zahradě Eden měl Bůh s lidmi ideální vztah: Adam a Eva se těšili jeho důvěrnému přátelství. Nebylo tam místo pro žádné rituály, ceremonie nebo náboženství – existoval jen prostý vztah lásky mezi Bohem a lidmi, které stvořil. Nebyla tam žádná bariéra viny či strachu, a tak se Adam s Evou těšili v Bohu, a on se těšil v nich. Bůh nás stvořil, abychom žili neustále v jeho přítomnosti, ale pádem do hříchu jsme o tento ideální vztah přišli.
(Rick Warren: Proč jsme vůbec tady?, Návrat domů, Praha 2005, str. 69)

V rozhovorech o víře se často setkáváme s námitkou: „Když je Bůh, tak proč dopustil druhou světovou válku?“ Chápu, že lidem není hned srozumitelné, že možnost tak radikálního zla je zakódována v jejich svobodě, kterou paradoxně vidí ohroženou samotnou „existencí“ Boží. Bůh jim nebere jejich svobodu, jak se domnívají: naopak kdyby Boha skutečně poznali, viděli by, že jejich svobodu umocňuje, ba dokonce, že jim skutečnou svobodu teprve dává. Ne nadarmo řekl Pán Ježíš: Jestliže vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodní (J 8, 32). Budiž konstatováno, že Bůh nás stvořil jako svobodné bytosti, schopné rozhodování, abychom ho mohli milovat. Neboť pokud by nás stvořil jako loutky neschopné rozhodování, mohli bychom ho sice poslouchat, ale nikoliv milovat.
(Dan Drápal: Hledání a jistota; Křesťanská misijní společnost, Praha 1992, str. 22)