Co Bůh žádá v šestém, sedmém a osmém přikázání?

Komentář

Copak vražda je jen čin nespravedlivého zabití? Co postoje? Co třeba člověk, který plánoval zabít druhého, ale nějaká okolnost mu v tom zabránila? Anebo co ten, kdo má úmysl zabít, ale nezabije jen proto, že se obává dopadení? A co člověk, který zabije pohledem nebo svými slovy? (…) Ano, existuje i oprávněný, spravedlivý hněv. Ale takový náš hněv často není: jsme často nepatřičně nahněvaní kvůli nějakému skutečnému či domnělému zlu proti nám samým. Dopouštíme se vraždy? Ano, podle Ježíšovy definice se jí dopouštíme. Chováme v nitru zášť a nevraživost. Rozšiřujeme klepy a pomlouváme. Přestáváme se ovládat. Zabíjíme svou nevšímavostí, záští, žárlivostí. A nepochybně se dopouštíme i horších věcí, které bychom rozpoznali, kdybychom do svých srdcí viděli tak, jak do nich vidí Bůh.
(James Montgomery Boice: Základy křesťanské víry; Návrat domů, Praha 1999; str. 196 – 197)

Hospodinův vyznavač je věrný Bohu, čistý, zdrženlivý, ovládá se. Necizoloží, tedy neleze do cizího lože; nesmilní, nepřekračuje hranice. Nevstupuje do nedovolených vztahů, nevniká do soukromí druhého člověka, „neodkrývá nahotu svého bližního“ (např. 18. kapitola 3. knihy Mojžíšovy), naopak chrání jeho důstojnost. Neohrožuje druhé, nesvádí je, nepokouší, nepohoršuje. Nikomu není kamenem úrazu, naopak poskytuje bezpečí, ochraňuje, je útočištěm. Nedychtí po tom, co mu nenáleží. Nežene se, kam nemá, jedná svatě a s úctou, ale ani neustupuje, neutíká, nevzdává se, neopouští, nezrazuje, je věrný.
(David Floryk: Milujte se a množte se; České studny, Vojnův Městec 213; str. 33)